1.June 2013

Velikost písma: A A A Autor: radek hess

Jakmile bylo zřejmé, že se zářijový státní svátek spojí s víkendem a nabídne tak prodloužení o jeden den, zalistoval jsem v průvodci alpskými zajištěnými cestami, až mi zrak spočinul na oblasti Ankogel Gruppe. A bylo jasno. Oblast královny Alp Hochalmspitze mne lákala již dlouho. A protože přípravami na vrchol strávím spoustu času, rozhodl jsem se terén nejprve prozkoumat z okolních hřebenů, pro své plány budoucí.

Hochalmspitze

Úkol zněl jasně, každý den jednu feratu s obtížností D-E, vrchol s výhledy, exponovanost a tůra na celý den, aby večer nezbyl čas na blbosti. Kritéria nikterak nesplnitelná pro zvolenou oblast. V síti výběru nakonec uvízli vrcholy Hohe Leier s výškou 2274m se zajištěnou cestou Bella Vista klettersteig o obtížnosti C/D a Säuleck s výškou 3086m a stejnojmennou feratou o obtížnosti D. Dva vrcholy, dva dny, dvě zajištěné cesty. Ještě zbývá neděle – netrvá to dlouho a objevuji sportovní feratu v údolí Maltatal, charakteristikou v podobném duchu jakém jsou vedeny zajištěné cesty ve Francii, Fallbach klettersteig. Zatímco prvně jmenované jsou hřebenové tůry ve vysokohorském terénu, Fallbach je vyloženě sportovní záležitost – cesta je vedena z údolí podél nejvyššího vodopádu v Korutanech.
Příjezd do oblasti je po rakouské A10, podrobněji jej naleznete u popisu jednotlivých cest. Se spaním si leta hlavy nelámem, většinou se spokojíme s parkovištěm. Příjezd bývá většinou v noci a za rozbřesku se snažíme vypadnout. První noc zde ale trávíme zastrčení u vlakového nádraží v Kolbnitzu, kde posíleni burčákem chropíme do prvních kapek pod širákem. Posléze, jak kdo je schopný pohybu, v autě či ve stanu.
Ráno je po dešti, ale v údolí se drží opar. Výhledy z lanovky na Grossglockner se tedy odkládají. V půlce kopce přestupujeme do vláčku, který nás proveze horou k horní stanici. Odtud už po svých podél hráze na zajištěný hřeben Hohe Leieru.

Počasí nám sice dopřává suchou stezku, výhledy z hřebene se nám ale kazí sestupující oblačností. Mizíme z vrcholu dolů. Na terase chaty Reisseck, po tradiční koupeli, se odměňujeme pivkem a mizíme ve stanici. Posledním vláčkem sjíždíme dolů. Oblačnost je ta tam a tak konečně vzhlížíme i k Velkému Zvoníkovi. Autem se ještě stihneme přesunout dál do údolí Dösental, kde u závory opět bivakujeme.
Výstup na Säuleck je zdlouhavý, proto ráno nikterak nevyšilujeme, ale nabíráme ve spacáku síly na cestu až do oschnutí kuropění. Což se posléze osvědčuje, neboť první zastávkou na dlouhém nástupu je až chata Artura von Schmidta. Rychle se odměníme pivkem a pak už zase jen svíráme ocelové lano k vrcholovému kří­ži.

Dnes se nad námi punťa slitoval a ukázal nám v celé kráse nejen svůj žhavý kotouč, ale i okolní nejvyšší vrcholy. Kromě již zmíněné Hochalmspitze byl v celé kráse vidět i Ankogel, podle kteréhož je celá oblast pojmenovaná, i když není zrovna vrcholem nejvyšším. Při zpáteční cestě k autu se zapovídáme s majitelem chaty A.vonS. a v jedné osobě i tvůrcem zajištěné cesty. Pijeme na jeho zdraví a dvouletou fušku ve skalách s lanem hrušku. Večer spíme opět u závory.
V neděli balíme a jedeme se dorazit do údolí Maltatal. Cesta je opravdu drsná, totiž vyhlazená a místy převislá. Před námi v nejtěžším místě padá holčina, což má za efekt chvilkové zcepenění našich nohou. Nicméně borec co jde s ní (ocelové lano používá pouze k sebejištění, jinak leze čistě po skále) vše s přehledem zvládá a tak nám oba mizí za převisem s úsměvem na rtu. Dolézáme k vrcholu vodopádu a hodnotíme výstup jako jeden z nejtěžších zatím lezených. Obtížnost E je zde opravdu na místě. Po sestupu jdeme spláchnout sůl do říčky vedle silnice a frrrr domů.

Kam dál?

• Výstup na Säuleck (3086 m. n. m), Ankogel Gruppe